MEZULÁNÍK - Příprava na SZZ 2013
1. Politika, komunikace a ideologická kontrola – pojem, pojetí a modely politické komunikace, liberální koncepce demokracie a průmysl vytváření veřejného mínění
Pojem politická komunikace:
Politika neexistuje mimo oblast lidské činnosti, různých způsobů vzájemné součinnosti jejích nositelů, vně komunikačních procesů, spojujících, napravujících a inovujících veřejno-politický život. Politická komunikace je osobitým sociálně-informačním polem politiky. Její role v politickém životě společnosti je srovnatelná, podle obrazného vyjádření francouzského politologa J. M. Cottereta, s významem krevního oběhu pro lidský organismus. Politická komunikace představuje sama o sobě souhrn procesů komunikačních výměn, předávání politických informací, strukturujících politické dění a přidávajících jí nové významy.
V pracích, zaměřených k problémům politické komunikace, se stále častěji objevují termíny z oblasti obecné teorie systému a kybernetiky.
Obvykle se rozlišují tři základní způsoby politické komunikace: skrze neformální kontakty, skrze společensko-politické organizace(instituce), a skrze prostředky masové komunikace. Ovšem k nim je třeba připojit i zvláštní komunikační situace a akty. „V politické komunikaci“ – říkají autoři anglo-amerického Slovníku politické analýzy“, - obvykle máme případy s napsaným nebo proneseným slovem, ale může probíhat i pomocí různých aktů, symbolů a signálů, prostřednictvím kterých se předává smysl. Významnou svojí částí politická komunikace tvoří sféru kompetencí speciálních ústavů a institucí, jako například prostředky masové komunikace, státních informační agentury a politické strany. Tím více ji nacházíme ve všech oblastech sociální komunikace, od besed tváří v tvář po jednání v budovách národních zákonodárných orgánů.
Za počátek studia – výzkumu jevů politické komunikace v rozvinutých zemích můžeme počítat výzkumy propagandy během první světové války. Nicméně fundamentální práce v této oblasti, stejně jako i samotný termín „politická komunikace“, se objevily teprve koncem 40. a počátkem 50. let minulého století. Vydělení výzkumů politické komunikace v samostatné zaměření, spojené s používáním formalizovaných metod systematické analýzy, nastává v 50. – 60. letech – doba stanovení obecné teorie systému jak interdisciplinární logicko-metodologické koncepce výzkumu složitě strukturovaných objektů rozmanité přírody, a také střemhlavého rozvoje kybernetiky – oblasti vědy, podávající nejšířeji (nejobecněji) zákonitosti procesů informačního toku a vazeb v technických, biologických, lidsko-strojových, ekonomických i sociálních systémech.
Modely politické komunikace:
Před půlstoletím americký politolog Lasswell představil svoji znamenitou stať, která dala základ výzkumům politické komunikace, vycházeje z logického schématu: „Nejvhodnější způsob popisu komunikačního aktu sestává v tom, dát odpověď na následující otázky: Kdo? Co hlásá? Jakým kanálem? Komu? S jakým výsledkem?“.
Později byla tato konstrukce nazvána Lasswellova formule.
Lasswellova formule traktuje politickou komunikaci především jako imperativní, podněcující proces: „odesílatel“ v tom nebo jiném stupni se snaží prokázat vliv na „adresáta“. Mezitím jí přisuzuje jeden nesporný předpoklad, který spočívá v tom, že předávané obsahy vždy provokují definovaný požadovaný efekt. Tento model má tendenci zveličovat výsledné působení předávaných obsahů, zvláště je-li řeč o prostředcích masové komunikace.
Na vytěžení raných modelů komunikačních procesů měli velký vliv ideje C. Shannona, známého matematika a jednoho ze zakladatelů informační teorie. Zabýval se řešením inženýrsko-technických problémů spojených s problémy předávání informací různými kanály spojení.
Shannonův model
Popisuje komunikaci jako lineární a jednosměrný proces. Nejprve zdroj informací vydá obsah, který potom postupuje k vysílači, kde přijímá formu signálu, adaptovaného na přenos po kanálu spojení, vedoucí k přijímači. Přijímač rekonstruuje obsah z obdrženého signálu. Potom vyslaný obsah dostihuje adresáta. V procese předávání signálu se obvykle objevují šumy, čili poruchy – rušení, které vznikají například při současném předávání několika obsahů jedním kanálem. Navršením poruch dochází k tomu, že předávaný a přijímaný signál nejsou jeden jako druhý. Obsah vyslaný zdrojem obsahu a obsah který obdržel adresát rovněž budou mít různé obsahy, a někdy i zcela jiný smysl.
Na rozdíl od Lasswella je Shannonův model mnohem blíže realitě.
Při sledování evoluce způsobů politické komunikace je základní akcent dáván na analýzu vztahů řídících a řízených v komunikačním plánu. J.-M. Cottеret navrhl zkoumat je v následujícím paradigmatu:
1 – Vztahy identity. Řízení samotnými řízenými.
2 - Vztahy spojení (začleňování). Všichni řídící jsou členy politického uskupení, ale ne
všichni řízení jsou členy vedoucí skupiny. Tyto vztahy v sobě obsahují vzájemně se
pronikající a vzájemně působící řídící a řízené.
3 – V podmínkách rozšiřujícího se politického společenství mezi řídícími a řízenými vznikají
prolínající se vztahy(průsečíky). Třída řídících se částečně odděluje od třídy řízených
V řadě modelů politické komunikace se obrací pozornost na roli elity, která uskutečňuje svoji vládu na ostatní částí společenstva ne bezprostředně, ale skrze dílčí kolektivy – byrokratický aparát.
Podstatu změn v oblasti politické komunikace, které umožňují překonat dominanci a tvrdou kontrolu odesílání informací adresátům, dostatečně přehledně ilustruje modely alternativních druhů pohybu informací, představený holandskými výzkumníky J.L., Bordewijkem a B.Kaamem.
1) Model vysílání – předpokládá rozšíření informace z centra současně mnoha abonentům na periferii. S touto situací se setkáváme poměrně často: například během přednášky, když jsou posluchači soustředěni do jednoho auditoria, a také v případě audio-video.vysílání, kdy některé obsahy současně přijímá dostatečně velké množství lidí, nacházejících se v různých místech. Charakteristickými rysy daného modelu jako typické jednostranné komunikace jsou malá možnost osobní zpětné vazby, a také ta okolnost, že čas a místo komunikace je dáno odesílatelem.
2) Dialogický model – se vztahuje k případu rozšíření informace v reálné komunikační síti: jednotlivci komunikují mezi sebou, ignorují centrum a prostředníky a samostatně vybírají čas, místo a téma informační výměny. Charakteristický rozdíl dialogického modelu spočívá v tom, že předpokládá osobitou „horizontální shodu(rovnost)“ účastníků informační výměny, v protikladu k „vertikálnímu principu“řídící – podřízení“.
3) Konsultační model – je spojen také s velkým množstvím situací, při kterých jedinec, nacházející se na periferii komunikační linie, hledá nepostradatelné informace v centrálním informačním skladu. Na rozdíl od modelu vysílání zde místo a čas konsultací a také téma obsahu neurčuje centrum, ale periferní uživatel, mající maximální svobodu.
4) Registrační model pohybu informací – je protikladem konsultačního modelu. V něm centrum požaduje a dostává informace od periferního zdroje. Daný model je modifikován například v situaci, kdy je jedinci znemožněn přístup k centrální bance informací a také při automatickém záznamu telefonních obsahů, ve všech systémech elektronické signalizace a sledování. Přitom soustředění informací v centru často probíhá mimo přání jedince či bez souhlasu s ním.
V pracích, zaměřených k problémům politické komunikace, se stále častěji objevují termíny z oblasti obecné teorie systému a kybernetiky. Avšak, nakolik podobné přejímání ne vždy můžeme nazvat korektním, jeví se nevyhnutelným v daném stupni uspořádat i samotný „systémově-kybernetický“ pojmový aparát, používaný v politické vědě.
V kvalitě výchozího bodu můžejme používat termín aktivního elementu, označující libovolný objekt okolního světa, který určitým způsobem závisí na druhých objektech a, současně, určitým způsobem působí na druhé objekty. Množství dalších objektů okolního světa nazvěme prostředím daného elementu. Podle světa politické reality aktivními elementy jsou politické subjekty: jedinci, sociálně-politická společenství a instituce, ve vztahu ke kterým okolním sociálním prostředím je společenství jako celek.
Vyjděme tedy ze tří následujících předpokladů:
1 – Prostředí působí na aktivní element W, vyvolává v něm některé stavy přesně vymezeného druhu, například určitou teplotu, magnetické pole, pohnutí, politický akt. Další směry tohoto stavu x1, x2, …..xn se v systémově kybernetické terminologii označují jako vstupní koordináty neboli vstupy elementu W.
2 – aktivní element W působí na prostředí, přijímá některé stavy přesně vymezeného druhu, například teplotu, magnetické pole, pohnutí, politický akt. . Další směry tohoto stavu y1, y2, …..yn se v systémově kybernetické terminologii označují jako výstupní koordináty neboli výstupy elementu W.
3 – Aktivní element W má v krajní míře jeden vstup a jeden výstup.
Předpoklady 1 a 2 jsou ekvivalentní přesvědčení, že aktivní element W se jeví jako „poměrně izolovaný“, to znamená , že jeho kontakt s prostředím se uskutečňuje pouze prostřednictvím jeho vstupů a výstupů. Předpoklad 3 se týká elementů bez vstupů a výstupů, podobné Leibnitzovým monádám, a také elementy mající pouze vstupy, nebo pouze výstupy, nebo, jak jsou často nazývány, „pouze pasivní“ a „pouze aktivní“ elementy: v souladu s předkládaným schématem každý pozorovatelný element skrze své vstupy „přijímá“ postupy prostředí, a skrze své výstupy vysílá postupy do prostředí. Z tohoto obrazu budeme dále vycházet a předpokládat, že subjekt politiky představuje aktivní element W, mající m vstupů a n výstupů, kde v celkovém množství počet vstupů se nekryje s počtem výstupů.
Obr. 1
Obrázek 1
Očividně, aktivní elementy mohou působit jeden na druhý, přičemž, v souladu s předpoklady 1 a 2, pouze skrze své vstupy a výstupy, to znamená že element W1 může působit na element W2 pouze tak, že element W2 skrze své vstupy přijímá stavy všech nebo některých výstupů W1. Jinými slovy, některé výstupní signály elementu W1 se stávají vstupními koordinátami, měnícími stavy elementu W2, to znamená že obsahují významnou informaci pro W2. Taková změna výstupních signálů elementu W1 ve vstupní signály elementu W2 se nazývá komunikace neboli vazba elementu W1 s elementem W2. Přitom W1 může být spojen s W2 prostřednictvím všech svých výstupních signálů – obr. 2A, tak pouze některých z nich – obr. 2B. Obvykle při studiu komunikace máme v patrnosti pouze vektorové souhrny významné pro každý element signálů – obr 3.
Obrázek 2
Obrázek 3
Přijímaje úhly pohledu, že vzájemné působení libovolných elementů, v tomto smyslu subjektů politiky, jak jednoho s druhým, tak i s vnějším prostředím má informační charakter, poukazujeme, že v systémově-kybernetickém prostředí informace, v podstatě, vystupuje jako nějaké kategorie ideálního řádu, jako kategorie rozumová. Podle N. Winnera „informace – je označení obsahu, získaného z vnějšího světa v procesu našeho přizpůsobování se světu a přizpůsobování se našich citů“. Takovou definici těžko nazvat taxativní dokonce z pohledu kybernetiky, protože má výrazný antropologický odstín a neobsahuje například oblast procesů informační výměny mezi součástmi digitálního přístroje. Nicméně daná definice svou snahou je blízká pokusům odhalit kategorii „informace“ skrze vzájemné působení jistého libovolného aktivního elementu s okolním prostředím, nebo skrze reflex. V daném případě reflexem z pozice kybernetiky i obecné teorie systémů můžeme vnímat v dialektickém společenství jednoho s druhým proces i výsledek vzájemného působení elementu s vnějším světem, které vede ke změně postojů elementu ve shodě s libovolnými stranami vnějšího dění, řečeno jazykem kybernetiky spojení. Tehdy proces získávání a reflexe aktivním elementem spojení z vnějšího prostředí a výsledek tohoto procesu, vnímáno v dialektickém společenství jednoho s druhým, popisuje obsah kybernetické kategorie „komunikace“ (communication“).
Vycházeje z výše uvedeného informaci můžeme charakterizovat jako kybernetickou kategorii, znamenající obsah komunikace. Přitom postupujíce k aktivnímu elementu „vstupní“ informace představuje obsah spojení, a významná informace, měnící postoje elementu, obsahuje reflexi tohoto spojení, nebo, přiměřeně, obsah reflexe elementu „vstupní“ informace.
Jestliže všechny nebo některé výstupní informace elementu W1 se stávají vstupními signály elementu W2 a, kromě toho, všechny nebo některé signály elementu W2 se stávají vstupními signály elementu W1, pak říkáme, že mezi elementy W1 a W2 existuje zpětná vazba. – obr. 4 A , B.
Toto pojetí může znamenat i mnohem složitější druh komunikace, kdy, například, výstupní signály elementu W1 jsou vstupními signály elementu W2, výstupní signály W2 – vstupními signály ještě jednoho elementu W3, a již ve své řadě výstupní signály W3 – vstupními signály W1. – obr. 5
Obrázek 4
Obrázek 5
Zpětná vazba, čili dvoustranná informační výměna, hraje zvláště důležitou roli v procesech řízení (administrace), tedy i v oblasti politiky. „Vstupujíce do kontaktu s druhým člověkem“ – říká Winner – „já vysílám jemu signál, a když on vstupuje v kontakt se mnou, vrací mi podobný signál, obsahující informaci původně dostupnou jemu a ne mě. Řízením aktivit druhého člověka já vysílám jemu signál, a , přestože je tento signál dáván imperativní formou, technika komunikace v daném případě se neodlišuje od techniky komunikace při vysílání signálu faktu. Navíc, aby řízení bylo aktivní, musím sledovat mnohé od něj postupující signály, které mohou ukazovat, že příkaz byl přijat a je plněn“. Takto, z pohledu systémové kybernetiky, se odehrává jednotlivý akt komunikace, jehož výsledkem je cílená změna postojů elementu nebo souboru elementů. A tak i politické řízení můžeme definovat jako jednotlivý akt komunikace.
Nezřídka jakýkoli aktivní element, tedy subjekt politiky, bývá spojen s více než jedním aktivním elementem. Přesně tak, že více než jeden elementů může být spojeno s daným elementem. V takových případech mluvíme o rozvětveném spojení, přičemž v prvním případě se jedná o rozvětvení výstupů – obr 6A a v druhém – rozvětvení vstupů – obr. 6B. Jednou různorodých typů dané komunikace je hierarchické spojení(vazba), zkrátka hierarchie, která je charakterizována uspořádaností, organizací vzájemného působení mezi jednotlivými úrovněmi elementů po vertikále – obr 7. Podobné mnoha úrovňové vazby, sdružující v elementech „malé organizace“, se často stávají objektem výzkumu a zájmu politologie a dalších sociálních věd: Svobodné federace starého Řecka, Svatá Říše Římská, Švýcarská konfederace, USA a další spojené státy, SSSR – to jsou příklady hierarchických organizací v politické sféře.
Obrázek 6
Obrázek 7
V širokém smyslu, podle známého amerického politologa L Laye, „politickou komunikací rozumíme ne jednostranný směr signálů od elit k masám, ale celý okruh neformálních komunikačních procesů ve společnosti, které vykazují různé vlivy na politiku.
Obvykle se rozlišují tři základní způsoby politické komunikace: skrze neformální kontakty, skrze společensko-politické organizace(instituce), a skrze prostředky masové komunikace. Ovšem k nim je třeba připojit i zvláštní komunikační situace a akty. „V politické komunikaci“ – říkají autoři anglo-amerického Slovníku politické analýzy“, - obvykle máme případy s napsaným nebo proneseným slovem, ale může probíhat i pomocí různých aktů, symbolů a signálů, prostřednictvím kterých se předává smysl. Proto ke komunikaci je třeba přidat i různé symbolické akty, jako je pálení výzev, účast ve výborech, politická vražda nebo vydávání různých soudů do celého světa. Významnou svojí částí politická komunikace tvoří sféru kompetencí speciálních ústavů a institucí, jako například prostředky masové komunikace, státních informační agentury a politické strany. Tím více ji nacházíme ve všech oblastech sociální komunikace, od besed tváří v tvář po jednání v budovách národních zákonodárných orgánů.
2. MODELY POLITICKÉ KOMUNIKACE ( rozsáhlejší informace)
Před půlstoletím americký politolog Lasswell představil svoji znamenitou stať, která dala základ výzkumům politické komunikace, vycházeje z logického schématu: „Nejvhodnější způsob popisu komunikačního aktu sestává v tom, dát odpověď na následující otázky: Kdo? Co hlásá? Jakým kanálem? Komu? S jakým výsledkem?“.
Později byla tato konstrukce nazvána Lasswellova formule. Její grafická interpretace je na obr. 8.
S jakým výsledkem?
Efektivita
|
Komu?
Adresát
|
Jakým způsobem?
Prostředí.
|
Co vysílá?
Obsah
|
Kdo?
Komunikátor
|
Později bylo toto jednoduché schéma aplikováno k ilustrování základních problémů v zorném poli pozornosti komunikačních průzkumů. Avšak mnozí výzkumníci, nezavrhujíce praktický užitek Lasswellovy formule, spravedlivě namítali, že ona je zjednodušením. Někteří z nich navrhovali zdokonalit tento model, doplňujíce jej novými komponenty. Tak, podle R. Braddocka, popis komunikačního procesu musíme doplnit ještě o dva principiálně důležité momenty: za jakých okolností a s jakým cílem se vše odehrává. Předložená varianta „rozšířené“ Lasswellovy formule je na obr. 9.
Obrázek 9
Za jakých okolností?
S jakým cílem?
S jakým výsledkem?
|
KDO?
|
CO VYSÍLÁ?
|
JAKÉ PROSTŘEDKY POUŽÍVÁ?
|
KOMU?
|
Na vytěžení raných modelů komunikačních procesů měli velký vliv ideje K. Shannona, známého matematika a jednoho ze zakladatelů informační teorie. Koncem 40. let minulého století se zabýval řešením inženýrsko-technických problémů spojených s problémy předávání informací různými kanály spojení. Tím více jeho grafická interpretace komunikačního procesu prakticky okamžitě přilákala pozornost politologů a specialistů v oblasti prostředků masové komunikace.
Shannonův model
Popisuje komunikaci jako lineární a jednosměrný proces – obr. 10 - . Nejprve zdroj informací vydá obsah, který potom postupuje k vysílači, kde přijímá formu signálu, adaptovaného na přenos po kanálu spojení, vedoucí k přijímači. Přijímač rekonstruuje obsah z obdrženého signálu. Potom vyslaný obsah dostihuje adresáta. V procese předávání signálu se obvykle objevují šumy, čili poruchy – rušení, které vznikají například při současném předávání několika obsahů jedním kanálem. Navršením poruch dochází k tomu, že předávaný a přijímaný signál nejsou jeden jako druhý. A tedy přiměřeně – obsah vyslaný zdrojem obsahu a obsah který obdržel adresát rovněž budou mít různé obsahy, a někdy i zcela jiný smysl.
Obrázek 10
Obsah Signál Obdržený signál Obdržený obsah
Komunikátor
|
Vysílač
|
Adresát
|
Přijímač
|
Šum
Poruchy
|
Na rozdíl od Lasswella je Shannonův model mnohem blíže realitě. Názorně demonstruje, že obsahy předávané po různých kanálech spojení ne vždy vedou k očekávaným výsledkům. Výsledný proces představuje pouze jako jediný a zdaleka ne vždy efektivní akt: zdroj informací nemá možnost kontrolovat akty adresáta a současně korigovat následné řídící procesy tak, aby vedení podřízeného stále více vedlo k zadání.
Roku 1970 M . DeFleur předložil podstatnou modifikaci Shannonova modelu. Nová interpretace komunikačního procesu vyzdvihuje především problém shody dvou významových hodnot – počátečního obsahu vyslaného zdrojem a obdrženého obsahu přicházejícímu k řízenému adresátovi. Přitom samotný termín komunikace pojímá jako výsledek dosažení shody mezi vstupním a konečným významem.
Ve srovnání s výchozím modelem schéma komunikačního procesu je doplněno smyčkou zpětné vazby – obr. 11. Komunikace, podle DeFleura, začíná tak, že zdroj, jako iniciátor komunikačního aktu, formuluje nějakou významovou hodnotu jako druh obsahu, které předá vysílači, kde je současně proměněno v informaci adaptovanou podle zdroje kanálu spojení. Během své cesty informace prochází skrze libovolný kanál (např. masové sdělovací prostředky) a postupuje k přijímači, kde dochází k rozšifrování informace: ona se navrací v obsah, který se mění řízeným adresátům ve význam.
Obrázek 11
komunikátor
|
Vysílač
|
Přijímač
|
Adresát
|
Adresát
|
Přijímač
|
Vysílač
|
komunikátor
|
Kanál
|
Šum
|
Kanál
|
Problém možného nesouladu mezi vstupními a předávanými významy je v modelu DeFleura řešen smyčkou zpětné vazby, obsahující v sobě pořadí komponentů. Zdroj, mající přímý kontakt s adresátem, formuluje pro něj přijatelné významy do formy obsahu, který je postoupen k vysílači a přetváří se v informaci. Kanálem zpětné vazby informace postupuje k příjemci, kde se z ní stává obsah, která obdržel adresát, mající dvoustranné spojení s iniciátorem komunikačního aktu. Ve výsledku iniciátor získává možnost kontrolovat a při nezbytnosti korigovat chod komunikačního procesu, zveličujíce tím pravděpodobnost dosažení shody mezi významy dvou obsahů – výchozího a přijímaného.
Při sledování evoluce způsobů politické komunikace je základní akcent dáván na analýzu vztahů řídících a řízených v komunikačním plánu. J.-M. Cottеret navrhl zkoumat je v následujícím paradigmatu:
1 – Vztahy identity. Řízení samotnými řízenými.
2 – Vztahy spojení (začleňování). Všichni řídící jsou členy politického uskupení, ale ne všichni řízení jsou členy vedoucí skupiny. Tyto vztahy v sobě obsahují vzájemně se pronikající a vzájemně působící řídící a řízené.
3 – V podmínkách rozšiřujícího se politického společenství mezi řídícími a řízenými vznikají prolínající se vztahy(průsečíky). Třída řídících se částečně odděluje od třídy řízených – obr. 12.
Obrázek 11
Řídící
Referendum, Politické a nepolitické Prostředky
Ministerstva organizace masové
Obrázek 12
Zpětná vazba Protěžované Přímá
Podstatu změn v oblasti politické komunikace, které umožňují překonat dominanci a tvrdou kontrolu odesílání informací adresátům, dostatečně přehledně ilustruje modely alternativních druhů pohybu informací, představený holandskými výzkumníky J.L., Bordewijkem a B.Kaamem.
C-centrum C-centrum
Auditorium Účastníci
14 C 14 D
C-centrum C-centrum
Disponent uživatel
Požadavek informace Požadavek informace
Cesta odpovědí Cesta odpovědí
1 – Model vysílání – obr. 14A – předpokládá rozšíření informace z centra současně mnoha abonentům na periferii. S touto situací se setkáváme poměrně často: například během přednášky, když jsou posluchači soustředěni do jednoho auditoria, a také v případě audio-video.vysílání, kdy některé obsahy současně přijímá dostatečně velké množství lidí, nacházejících se v různých místech. Charakteristickými rysy daného modelu jako typické jednostranné komunikace jsou malá možnost osobní zpětné vazby, a také ta okolnost, že čas a místo komunikace je dáno odesílatelem.
2 – Dialogický model – obr. 14B – se vztahuje k případu rozšíření informace v reálné komunikační síti: jednotlivci komunikují mezi sebou, ignorují centrum a prostředníky a samostatně vybírají čas, místo a téma informační výměny. Tento model má také široký okruh modifikací: od běžného dopisu a telefonátu k používání internetu a elektronické pošty. Charakteristický rozdíl dialogického modelu spočívá v tom, že předpokládá osobitou „horizontální shodu(rovnost)“ účastníků informační výměny, v protikladu k „vertikálnímu principu“řídící – podřízení“.
3 – Konsultační model – obr. 14C – je spojen také s velkým množstvím situací, při kterých jedinec, nacházející se na periferii komunikační linie, hledá nepostradatelné informace v centrálním informačním skladu (server neboli jiná banka informací – knihovny, noviny). Na rozdíl od modelu vysílání zde místo a čas konsultací a také téma obsahu neurčuje centrum, ale periferní uživatel, mající maximální svobodu.
4 – Registrační model pohybu informací – obr. 14 D – je protikladem konsultačního modelu. V něm centrum požaduje a dostává informace od periferního zdroje. Daný model je modifikován například v situaci, kdy je jedinci znemožněn přístup k centrální bance informací a také při automatickém záznamu telefonních obsahů, ve všech systémech elektronické signalizace a sledování. Přitom soustředění informací v centru často probíhá mimo přání jedince či bez souhlasu s ním. I když toto schéma není historicky nové, jeho možnosti významně narostli v souvislosti s komputerizací a rozšířením telekomunikačních sítí. Typickým pro registrační model je ta okolnost, že centrum má větší kontrolu nad definicí směru informačního kanálu, než jedinci na periférii komunikační sítě.
2. Význam masových médií v politické komunikaci – role médií v politické komunikaci, metody, techniky a zásady manipulace a přesvědčování, politická korektnost, newspeak
Politická komunikace
Politika neexistuje mimo oblast lidské činnosti, různých způsobů vzájemné součinnosti jejích nositelů, vně komunikačních procesů, spojujících, napravujících a inovujících veřejno-politický život. Politická komunikace je osobitým sociálně-informačním polem politiky. Její role v politickém životě společnosti je srovnatelná, podle obrazného vyjádření francouzského politologa J. M. Cottereta, s významem krevního oběhu pro lidský organismus. Politická komunikace představuje sama o sobě souhrn procesů komunikačních výměn, předávání politických informací, strukturujících politické dění a přidávajících jí nové významy.
Německý mediální teoretik Winfried Schulz nastiňuje dichotomii názorů na jednu z kardinálních otázek celého oboru, jíž je vztah mezi médii a realitou. Na tento problém s antickými kořeny dává podle Schulze novodobá mediální věda dva základní typy odpovědí: „ptolemaiovskou“ (realita coby „pevný bod“, který mohou média objektivně zobrazovat) a „koperníkovskou“ (realita je „v pohybu“ a média se podílejí na její konstrukci). Z tohoto sporu pramení i odlišné hodnocení praktické činnosti médií a rozdílné představy o cílech mediální politiky. Zatímco zastánci prvního, zrcadlového modelu obvykle kritizují selhávání médií ve vyváženém a reprezentativním zobrazování událostí a jejich tendenci k prezentaci „pokřivených“ pohledů na svět, „koperníkovci“ (se silnou epistemologickou oporou v teorii sociální konstrukce reality Bergera a Luckmanna) chápou tuto vlastnost médií jako víceméně nevyhnutelnou extenzi individuálních kognitivních procesů, při kterých vždy dochází k redukci informací o vnější realitě a k její partikulární, intersubjektivně platné interpretaci. Obvinění z mediálního překrucování reality či z jejího „neadekvátního“ zobrazování v této souvislosti ztrácí své opodstatnění. Ve vztahu k mediální politice to podle Schulze znamená „klást důraz spíše na různorodost a konkurenci než na přezkoumávání vyváženosti a neutrality“.
Denis McQuail - ve snaze překročit etablované, leč poněkud statické a vnitřně rozporuplné normativní teorie chování médií (známé jako „čtyři teorie tisku“ – liberální, teorie společenské odpovědnosti, autoritářská a sovětská) se pokouší identifikovat základní předpoklady, které stojí za každým návrhem normativního rámce pro působení masových médií, a teprve jejich vzájemné porovnání nabídnout jako základ pro praktické posuzování rolí a funkcí médií v současné společnosti. Opěrným bodem je mu přitom koncept „veřejného zájmu“, který, jakkoli obtížně uchopitelný, slouží jako legitimizace činnosti masových médií. Tento koncept je podle McQuaila postaven na několika obecných principech, jež vévodí žebříčku hodnot západních, demokratických kapitalistických společností: svoboda, spravedlnost/rovnost a pořádek/solidarita. McQuail upozorňuje na to, že tyto principy mohou stát navzájem v protikladu – na což v případě svobody a rovnosti upozornil už Tocqueville – a že mohou být různými skupinami vykládány různě, což předpokládá vždy doplňující diskusi o tom, co je a co není ve „veřejném zájmu“.
Na rozdíl od McQuailovy spíše explanační statě má příspěvek Jamese Currana na téma vztahu médií a demokracie již vysloveně normativní ambice. Curran kritizuje tradiční liberální přístup k funkci médií jako garanta demokratického zřízení, ať už se manifestuje v podobě konceptu „hlídacího psa“ (jenž přehlíží napojení médií na ekonomické struktury, mající často větší moc než státní aparát), „reprezentace zájmů spotřebitele“ (automaticky spojuje růst mediálních korporací s růstem celkové rozmanitosti mediálních obsahů), v podobě teorie o informační roli médií (přeceňující schopnosti racionálního rozhodování veřejnosti v mediálně-tržním prostředí), anebo jako „model profesní odpovědnosti“ (narážející na vágnost tohoto pojmu i na praktické selhávání jeho aplikace).
Asi nejvíce obsahově vybočuje studie amerického sociologa Daniela Bella, autora teorie post-industriální společnosti a českému čtenáři známému díky knize Kulturní rozpory kapitalismu (1999). Jeho „Poznámky k autoritářskému a demokratickému vůdcovství“ jsou sice relevantní přehledovou statí na téma sociologického zkoumání mas (mimochodem též již poněkud vyšlého z módy), avšak s oblastí politické komunikace se potkávají jen velice volně; o médiích je řeč spíše mezi řádky.
Klíčové osobnosti tohoto výzkumného pole – Lasswell, Lippmann, Lerner, McCombs, Noelle-Neumannová a mnozí další.
Role médií v politické komunikaci:
Média stojí v ohnisku pozornosti stran a jejich představitelů, protože občané – voliči si představu o činnosti stran tvoří více čí méně právě prostřednictvím médií. Pro politické strany a politiky je žádoucí být co nejčastěji v médiích, protože k mediální realitě politiky má publikum snazší přístup než k podstatě politiky. Z těchto důvodů se politici snaží sami sebe různými způsoby zatraktivnit, např. tím, že přijímají pozvání na nejrůznější mediálně populární akce (křty desek, zahajování sportovních utkání), při nichž nebudou média chybět, vyhledávají podporu tzv. celebrit – populárních herců a zpěváků.
V současnosti, kdy až na výjimky neexistuje oficiální příslušnost médií k politickým stranám, se média snaží vůči stranám vystupovat jako tlumočník veřejného mínění, zastánce obecných zájmů. Ty však nelze jednoznačně vymezit, jednak se na podobě mediálních produktů vždy nějak projeví sympatie k určitému politickému proudu, názoru, ideologii, jednotlivému politikovi atd. To je charakteristické především pro sféru soukromých médií. Z hlediska svého
poslání by měly mít k této představě nejblíže veřejnoprávní rozhlas a televize. Ale právě na tyto společenské instituce politici vyvíjejí velké tlaky legálními i nelegálními cestami.
Po roce 1989 se z média vystupují jako nestranický politický subjekt, ekonomická motivace se stala jejich hlavním hnacím impulsem činnosti. Odpoutání od politických strana sepjetí s trhem znamenalo, že z médií se stal politický subjekt s vlastními politickými zájmy a s vlastní potenciální politickou mocí. Česká média jsou součástí zdejšího politického veřejného prostoru, jejich pozornost a přízeň je pro politiky významná, ale současně média mají své vlastní, politický a ekonomicky emancipované zájmy.
Ve sféře politického zájmu jsou všechna média, protože odlišnost jejich technologických podstat umožňuje politikům užívat je k různým způsobům informování a přesvědčování veřejnosti a politik musí být schopen vyhovět speciálním mediálním podmínkám.
- v TV působí důvěryhodněji člověk sympatického zevnějšku, který ovládá vyjadřovací zkratky
- rozhlas – posiluje význam dobrého vyjadřování, logické výstavby projevu a příjemné položení hlasu
- tisk – dává politikům stále méně prostou než v minulosti, politici jsou v něm více v pozici tázaných (rozhovory)
- internet – webové stránky
- období voleb či jiných kampaní (vstup ČR do EU) billboardy, letáky, plakáty, placená inzerce, televizní a rozhlasové spoty
- možnost využití moderních digitálních technologií, jež jsou schopny na organizačním principu sítě nabídnout velkému počtu uživatelů jakoby „osobní“ sdělení, nabízí zdání individuálního přístupu (tento trend předznamenaly v USA a dalších zemích telefonické předvolební kampaně)
Metody, techniky a zásady manipulace a přesvědčování:
Politická a marketingová manipulace – některé druhy manipulace běžně používají také profesionálové v reklamě s cílem prodat zboží, v politice je cílem získat přízeň voličů. Například na předvolební kampaň do parlamentních voleb 2006 si některé politické strany najaly experty, tzv. komunikační agentury.. Ty mají velice blízko k reklamnímu a PR sektoru. Tyto agentury mají za úkol stranu co nejlépe „prodat“ v předvolebním „boji“.
Mezi metody a techniky manipulace a přesvědčování v politické komunikaci patří:
- filtrování nebo zadržování informací či informování po dávkách
- pečlivě kontrolované vypouštění informací – například zveřejnění utajených dokumentů, neuzavřených výsledků vyšetřování. „exklusivních“ tajných materiálů (každý novinář okamžitě uveřejní téměř vše, co je cítit „exklusivitou“), informací o minulých, současných ale i možných budoucích prohřešcích protikandidáta
- selektivní informování
- zahlcení informacemi
- rozšiřování nepodstatných a zástupných informací
- šíření pověstí
- využívání předem připravených, zdánlivě spontánně navržených formulací
- používání složitých či nesrozumitelných vyjádření svádějících k nesprávným interpretacím
- atd.
Veřejné míněná může také podstatně ovlivnit zavádějící interpretace průzkumů veřejného mínění, kdy např. u uveřejněných výsledů nejsou udány podmínky výzkumu, o jaký typ výzkumu se jedná, kolik lidí se jej zúčastnilo, jaké byly otázky apod. Často jsou otázky uzavřené, respondenti mají daný výběr (např. z pěti politiků – vyberte nejoblíbenějšího ….), záměna prognózy a preference …
Politická korektnost – úsilí záměrného ovlivňování jazyka odstranit některá tradiční označení nebo pojmy, které jsou svázány s nepříznivými konotacemi a stereotypy a proto mohou být příslušníky (znevýhodněných) skupin či jednotlivci vnímány jako urážlivé a mohou posilovat utlačovatele v nadřazených a diskriminujících postojích. Obvykle jde o nahrazení zatížených slov novými, eufemističtějšími, se stejným základním denotačním významem. V extrémních případech však jde o úplné vytlačení nevhodných pojmů a o cílené popíraní typických rozdílů mezi rasami, mezi mužem a ženou apod. a o požadavek se těmito rozdíly a typovými charakteristikami vůbec nezabývat.
Politicky korektní výrazy:
eufemismy: např. slepý:nevidomý, homosexuál:gay, cikán: Rom atd.,
dysfemismy (hanlivá označení): macho, sexista, rasista, sexual harrasment
Politická korektnost stále častěji kritizována, parodována
Propaganda: (rozhlašovat, rozšiřovat, rozmnožovat)
Snaha působit na společnost a prosazovat vlastní představy (vlastní ideologie), ať už náboženské, státní, vojenské nebo politické, se tradičně označuje slovem propaganda. O moderní propagandě však uvažujeme až s rozvojem masových médií, tedy fakticky od 1. světové války, kdy byla media poprvé plně využita jako součást propagandistického působení.
Teprve média otevřela možnost skutečně soustavného, dlouhodobého a cíleného masového propagandistického působení
Propaganda používá komunikačních prostředků, tj. médií v nejširším slova smyslu, především pak prostředků masové komunikace. Představuje úmyslnou manipulaci myšlenek, postojů a chování pomocí symbolů (selekce, formulace, zkreslování) Dochází jednak k vědomé úpravě informací a skutečností.
Druhy:
- státoprávní – aktuálně vstup ČR do EU, kdy byla zapojena nejrůznější média od vysílání po spořiče monitorů
- válečná – dnes probíhá prakticky neustále, zvláště zřetelně se projevuje v konstrukci obrazu války proti světovému terorismu
- ideologicko-stranická – spjata s existencí politických stran, soustavné působení na veřejnost s cílem přesvědčit ji o oprávnění té či oné strany získat převahu politické moci
- totalitní – př.nacistická, komunistická, nedílnou součásti totální propagandy je cenzura
Cenzura je kontrola a omezování sdělování informací. Bývá zřizována státem, náboženskou organizací, armádou, vedením firmy atd. Slouží pro udržení ideologického monopolu, uchování státního, firemního či vojenského tajemství nebo uchování hlásaných morálních principů. Cenzura se obvykle týká veřejně sdělovacích názorů. Součástí cenzury bývá i kriminalizace toho, kdo by se cenzuru snažil obejít S cenzurou úzce souvisí různé indexy zakázané literatury.
Druhy cenzury: součást zákonů, vojenská, firemní, náboženská, politická, školních učebnic, autocenzura
Newspeak – je jazyk z knihy George Orwella – „1984“. Je založen na angličtině, která je zde jmenována jako Oldspeak, ovšem má velice zjednodušenou gramatiku a zúženou slovní zásobu. Takto okleštěný jazyk měl sloužit totalitně vládnoucí Straně k tomu, aby občané neměli ani výrazy k vyjádření nesouhlasu s politikou Strany.
Základní principy newspeaku:
- redukce slovní zásoby – vyškrtnutí slov, která umožňovala vyjádření „kacířských“ myšlenek, nebo alespoň zúžení na nepolitický význam.
- odstraňována byla i slova nezávadná, pakliže pro ně existovalo synonymum
gramatika příklady – man – množné číslo mans (správně je men), good – ungood (správně je bad), atd. uměle vytvořená slova – např. sexcrime, goodsex (cudnost) atd. paradoxem je, že obdobná zkratková slova byla používána např. politruk, gestapo.
Slovo newspeak dnes – výraz označující fiktivní jazyk, ve kterém nemají být prostředky k vyjádření nesouhlasu s oficiální ideologií se více či méně vžilo mezi uživateli diskusních fór na Internetu. Používá se pokud se diskutuje o politice. Pokud se o nějakém výrazu či označení řekneme, že je Newspeakem, vyjadřujeme tím svůj názor, že bylo do jazyka např. častým používáním v médiích „vpašováno“, aby si veřejnost zvykla nepoužívat označení, které vyjadřuje polemiku o oficiálních prohlášeních vlády nebo nesouhlas s nimi.
3. Komparace etických kodexů českých médií
Etický kodex je dokument, který upravuje obecná i konkrétní pravidla práce v jednotlivých organizacích a profesích.
Existuje mnoho různých novinářských etických kodexů (např. Česká televizem český rozhlas apod), ale základ je většinou společný, odlišnosti jsou spíše v konkrétnosti a přísnosti.
Dokumenty zdůrazňují zejména:
1) Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace (a znát původ těchto informací)
2) Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice (osobní zodpovědnost a neúplatnost)
3) Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu medií
Obvyklá porušení etického kodexu novináře:
- Špatné „zdrojování“ nebo plagiátorství
- Přijímání úplatků nebo darů
- Stranění určité skupině na úkor jiné apod.
Potrestání za porušení kodexu je buď na zaměstnavateli (například u České televize je porušení etického kodexu považováno jako porušení pracovní kázně a důvod k výpovědi), nebo pak na vlastní svědomí, odsudek kolegů či čtenářů apod. Případně si zainteresovaná osoba může na novináře stěžovat u Tiskové rady.
Etický kodex novináře:
Syndikát novinářů České republiky (dobrovolným profesním sdružením novinářů) na základě studia mezinárodních i národních dokumentů vypracoval Etický kodex novináře, který je závazný pro jeho členy a k jehož dobrovolnému dodržování vyzval všechny české a moravské novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu.
1) Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace
Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti.
Novinář je proto povinen:
- zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami,
- respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu i přes překážky,
- dbát na rozlišování faktů od osobních názorů,
- hájit svobodu tisku i svobodu jiných medií,
- neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti,
- nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat,
- odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace,
- odmítat jakékoli zásahy státních orgánů, jež by mohly ovlivnit pravdivost sdělení,
- přijímat pouze úkoly srovnatelné s jeho profesionální důstojností,
- nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie nebo dokumentu nebo - využívat k tomu dobré víry kohokoliv. Nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace.
2) Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice
Povahou novinářské profese je odpovědnost k veřejnosti. Proto je základním předpokladem pro tuto činnost vysoká profesionalita.
Z tohoto hlediska je novinář povinen:
a. nést osobní odpovědnost za všechny své uveřejněné materiály,
b. vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů,
c. nepřijímat žádné hodnotné dary nebo výhody, které by měly souvislost s jeho novinářskou činností, zvláště pak z důvodů zveřejnění nebo zatajení nějaké informace,
d. nezneužívat povolání novináře k činnosti reklamního pracovníka a nepřijímat žádnou odměnu přímou nebo nepřímou od zájemců o reklamu, odmítnout podílet se na publikování skryté reklamy,
e. nepodepisovat svým jménem obchodní ani finanční reklamy,
f. nepřijímat peníze ve veřejné službě nebo v soukromém podniku tam, kde jeho postavení novináře a jeho vliv by mohly být zneužity,
g. nezneužívat výsad, plynoucích z povolání novináře, k prezentování svých osobních postojů,
h. nezneužívat možných výhod, plynoucích z členství v Syndikátu novinářů, k uspokojování soukromých potřeb.
3) Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu medií
Z tohoto hlediska je novinář povinen řídit se těmito požadavky:
a. nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena,
b. jestliže si zdroj informací přeje zůstat utajen, novinář je povinen zachovávat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže,
c. respektovat soukromí osob, zejména dětí a osob, které nejsou schopny pochopit následky svých výpovědí,
d. dodržovat přísně zásadu presumpce neviny a neidentifikovat příbuzné obětí nebo delikventů bez jejich jasného svolení,
e. považovat pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lži za nejzávažnější profesionální chyby,
f. kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí novinář svou činností dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně,
g. novinář nesmí využívat ve svůj prospěch informace získané při výkonu svého povolání dříve, než budou tyto informace zveřejněny,
h. nesmí vytvářet ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace,
i. při reprodukci jakéhokoli textu musí být uveden jeho autor formou adekvátní k rozsahu přetištěného materiálu,
j. plagiát se zásadně zakazuje.
Deklarace principů novinářského chování
Druhý světový kongres Mezinárodní federace novinářů, konaný v Bordeaux (Francie) ve dnech 25. - 28. dubna 1954, schválil deklaraci, která byla upravena 18. světovým kongresem Mezinárodní federace novinářů, konaným v Helsingoru (Dánsko) ve dnech 2. - 6. června 1986.
„Tato mezinárodní deklarace se vyhlašuje jako norma profesionálního chování novinářů, kteří se věnují sbírání, předávání, rozšiřování a komentování zpráv a informací a popisováním událostí.
Respektování pravdy a práva veřejnosti na pravdu je první povinností novináře. Při plnění této povinnosti budou novináři vždycky hájit principy svobody při čestném sbírání a vydávání zpráv i právo na upřímný komentář a kritiku.
Novinář bude přinášet zprávy pouze v souladu s fakty, jejichž původ je mu znám. Novinář nebude potlačovat základní informace ani falšovat dokumenty.
Novinář bude používat pouze čestné metody pro získávání zpráv, fotografií a dokumentů.
Novinář udělá vše pro to, aby upřesnil každou vydanou informaci, o které zjistí, že je škodlivě nepřesná.
Novinář bude dodržovat profesionální tajemství s ohledem na zdroj informace získané důvěrně.
Novinář si bude vědom nebezpečí diskriminace, kterou podpoří sdělovací prostředky, a udělá vše pro to, aby se vyhnul usnadnění takové diskriminace, která bude mít, mezi jiným, ve svém základě rasové, sexuální, sexuálně orientační, jazykové, náboženské, politické nebo důvody a národnostní či sociální původ.
Novinář bude považovat za vážný profesionální přestupek: plagiátorství, zlovolné zkreslení skutečnosti, pomluvu, urážku na cti, křivé obvinění, nepodložené obvinění, přijetí jakékoli formy úplatku s ohledem na publikování nebo potlačení zpráv a informací.
Novináři hodní tohoto jména budou považovat za svou povinnost věrně dodržovat výše uvedené principy.
Podle obecného zákonodárství každé země bude novinář profesionálních záležitostech uznávat pouze jurisdikci kolegů a vyloučením jakéhokoli vměšování vlády či jiných.“
Závěr
Závěrem můžeme konstatovat, že i při poctivém úsilí novinářů pravda jako taková má a bude mít vždy subjektivní charakter. Pravda jedné osoby může být pro druhou osobu lží, nebo je věcí skupinové, resp. společenské dohody. Proto v demokratické společnosti je obzvlášť problematické princip pravdivosti petrifikovat v rámci mediálního zákonodárství. Platí to i pro ve střední Evropě tradiční instituci práva na opravu, kde by bylo pravděpodobně žádoucí nahradit pojem pravda pojmem přesnost. Řešení otázky pravdivosti novinářských materiálů třeba ponechat tam, kam přísluší: profesionální novinářské etice. Zkušenosti ze světa tradičních demokracií hovoří o nástrojích řešení problematičnosti pravdivosti jednoznačně: měl by to být kodex profesionální novinářské etiky a rozhodčí tisková rada, ustanovená na bázi novinářských a vydavatelských sdružení. Státní orgány a instituce právě proto, že jsou bezprostředně zainteresovány v možných konfliktech a že disponují represivním aparátem, nemají do této problematiky zasahovat. Neboť asi ještě dlouho bude platit zkušenost, kterou kdysi formuloval jistý americký novinář: Vím dobře, jak psát pravdu, a vím dobře, jak neubližovat, ale nevím, jak činit obojí současně.
Pokud porovnáme například etický kodex České televize a Českého rozhlasu, případně pak Mladé fronty, kodexy vycházejí vždy z doporučení Syndikátu novinářů ČR, odlišnost je pouze v upřesnění či spíš ve zpřísnění některých požadavků na uveřejňování zpráv, fotek, koordinace rozhovorů v rozhlase apod. Speciálně upozorňují na diskriminaci, ochranu soukromí a vždy se hlásí k otevřenému, svobodnému vyjadřování názorů a hledisek apod. Kodex je nejvyšší a nepominutelné kritérium, k němuž zavazuje humanistická tradice v nejširším slova smyslu, respekt k lidské důstojnosti založený na úctě k veškerým projevům existence.
4. Etika ve sdělovacích prostředcích - deset zákonů mediální etiky, dokumenty, normy, zákony ČR a EU
Etika - filozofická disciplína, která zkoumá morálku anebo morální konání a jeho normy. Je disciplínou praktické filozofie, která se zabývá lidským konáním a tvorbou. Etika je ale také společenský jev, zasahující do všech oblastí lidského života. Bez etiky, úcty k člověku a respektování jeho základních práv, nemůžeme očekávat v životě úspěch.
etický kodex - souhrn pravidel chování se v dané společnosti. Jsou to vlastně základní pravidla slušného chování a protože ta jsou v každé profesi jiná, mění se podle profese i etický kodex. Osobitý mají například lékaři, právníci, publicisté a další. Rozdíly v chování jsou zejména u lidí vyznávajících odlišná náboženství.
Morálka - společenský jev, který odráží mezilidské vztahy a lidskou činnost z pohledu dobra a zla. Etika je teorií morálky a mravnosti. Etická (morální) činnost se vyznačuje přítomností morálního výběru, svobodou volby a dobrovolností konání. Nezávislost, dobrovolnost a svoboda jsou základními podmínkami morálky.
Další kategorie etiky:
čest - představuje způsob a kvalitu plnění morálních závazků a požadavků
důstojnost - odráží osobnost člověka, vztah k sobě a vztah společnosti k němu
svědomí - vystupuje v podobě samohodnotícího citu. Forma hodnocení sebe samého sebou samým. Svědomitost je rozhodnost při řešení jednotlivých situací.
Etika a žurnalistika
Novinářská profese má především dva etické ideály: pravdivost a pocit zodpovědnosti rovněž vůči tomu, o kom píšeme, jakož i vůči tomu, pro koho píšeme. Tyto činitele určují základ morálního hodnocení působení novináře, základ toho, co nazýváme novinářskou etikou. Z požadavku principu pravdivosti, který můžeme považovat za nosný pilíř novinářské profesionální etiky, vyplývá i povinnost ověřovat pravdivost, hodnověrnost novinářských materiálů určených ke zveřejnění. Na to navazuje klasická zásada práva na odpověď a práva na opravu nepravdivé, resp. pravdu zkreslující, nepřesné informace. Opírá se o pravidlo „audiatur et altera pars“. (Seneca: „ ať je slyšena i druhá strana“), ale i o etický postulát, který přikazuje, aby se taková informace opravila bezodkladně a spontánně.
V otázce pravdivosti musí být korektivem především mravní hodnotový systém, který v oblasti žurnalistiky formulují kodexy novinářské etiky. A není znám etický kodex, který by se požadavku pravdivosti v novinářské tvorbě vyhýbal. Princip pravdivosti je v každém z nich zakotven na čelním místě.
První historický kodex - americký vydavatel Charles A. Dana roku 1868, má v tomto směru nejméně dvě zásady. První: „Bojuj za svůj názor, ale nemysli si přitom, že tento názor je již celá pravda nebo jediná pravda“. A druhou: „Když zjistíš, že jsi udělal chybu, neboj se to říci“.
První mezinárodní kodex novinářské etiky, přijatý Mezinárodní federací novinářů roku 1939, obsahuje pravidlo „3. Novinář může upustit od zveřejnění pravdivé zprávy, ale nikdy nesmí uveřejnit zprávu, o které ví, že je falešná“.
Deklarace práv a povinností žurnalistů - Mnichov 1971 vyžaduje mezi povinnostmi, „aby novinář vždy respektoval pravdu“ a aby „opravil každou informaci, která se ukáže jako nepřesná“.
Zásady chování novinářů - Mezinárodní federace novinářů 1954 (doplněné roku 1986) obsahují jako první pravidlo: „Úcta k pravdě a respektování práva veřejnosti na pravdu jsou prvořadými povinnostmi novináře“. Páté pravidlo přikazuje: „Novinář udělá všechno, co je v jeho silách, aby korigoval každou publikovanou informaci, která svojí nepřesností může někomu ublížit“.
Etický kodex novináře - otevřený dokument valné hromady Syndikátu novinářů ČR dne 18. 6. 1998 (aktualizováno 25. 11. 1999). Otázka pravdivosti je v tomto kodexu, prvním v dějinách české žurnalistiky, formulována hned v první části pod názvem Novinář a veřejnost:
„(...)Novinář udělá všechno potřebné, aby veřejnosti podával informace pravdivé, přesné, ověřené, úplné a odborně fundované. Pravdivost informací předpokládá, že fakta jako jejich základ se podávají co nejobjektivněji, v jejich pravém kontextu, bez zkreslování a zamlčování souvislostí a s přiměřeným uplatněním tvůrčích schopností novináře. Pokud se jednotlivosti případu nedají ověřit, třeba to uvést.(...) (...) Má právo i morální povinnost odmítnout uveřejnit informaci, o které ví, že je nepravdivá, polopravdivá (zkreslená), spekulativní, neúplná či komerčně zaměřená (tzv. skrytá reklama). Pokud uveřejní nepravdivou, polopravdivou (zkreslenou), spekulativní či neúplnou informaci, musí věci uvést na pravou míru, včetně publikování opravy, resp. odpovědi. Oprava se má uveřejnit v přibližně stejné grafické úpravě, nejlépe na stejném místě jako opravovaná informace.(...) (...)Obvinění bez důkazů, zneužívaní důvěry, profese, případně média k osobnímu nebo skupinovému prospěchu, falšování dokumentů, zkreslování faktů, jakoukoliv lež a záměrné zamlčování poznatků o porušení zákona a společenské morálky považuje za největší profesionální provinění“(...).
Tisková rada - mimovládní samoregulační novinářský etický orgán (v roce 1995 v Evropě 20). Ustanovovány na 2-3 roky, zpravidla z představitelů organizací vydavatelů a novinářských sdružení, případně i uživatelů médií, expertů z akademického světa a právníků, kteří požívají všeobecnou důvěru veřejnosti Posláním je rovněž ochraňovat svobodu projevu a svobodný přístup ke zdrojům informací, jako i dohlížet na dodržování profesionálních etických povinností novinářů. Jakákoli zainteresovaná osoba může u tiskové rady protestovat proti čemukoli v novinách, co považuje za porušení novinářské etiky. Tisková rada stížnost prošetří a vydá rozhodnutí o tom, zda byla novinářská etika v daném případě porušena. Největším morálním postihem zpravidla bývá zveřejnění výsledku vyšetřování Tiskové rady.
deset zákonů mediální etiky - Günter Virt
1) Opatření, která aktivují recipienta sociální komunikace (například k vyjádření mínění, k přezkoušení svých dosavadních předsudků) mají mít přednost před opatřeními které drží příjemce v roli pasivního konzumenta. Z toho plyne, že žurnalista by měl mít někdy odvahu, psát proti většině obyvatelstva. Úroveň má přednost před honbou za efekty.
2) Kvalita (v tomto případě znamená srozumitelnost) zprávy má přednost před prostou kvantitou zpráv, která přispívá pouze dezorientaci. Žurnalisté nesmějí podlehnout pokušení psát zprávy pro své kolegy, nebo pouze pro úspěch místo pro příjemce.
3) Momentu diskontinuity nesmí být poskytnuta velká přednost před momentem kontinuity tak, že by se skutečnost toho co zůstává zdála bezvýznamná.
4) Je třeba dávat pozor na to, aby negativní zprávy neměly masivní přednost, aby tak ve veřejném myšlení vše co se podaří nemuselo vypadat jako bezvýznamné. Z toho plyne na žurnalisty požadavek, pátrat ve větší míře po modelech sociálních úspěchů a informovat o nich.
5) Souhlas v zásadních věcech upřednostnit před přemírou demonstrace nejednoty.
6) Zprávy, jejichž obsahem je kritika, nesmí mít na jedné straně přemíru přednosti, aby tak vyvstal názor, že nositelé zodpovědnosti vůbec neplní svou úlohu. Samozřejmě tato norma platí pro normální poměry, pro které není černobílé vidění oprávněné, nikoliv však pro situace ve kterých nositelé rozhodnutí svým jednáním a podnikáním prokazatelně dokazují svou nezodpovědnost. Na druhé straně mají pak dosáhnout v uspořádání zpráv adekvátního zastoupení ty dalekosáhlé konflikty, jejichž řešení je na společnosti požadováno a které proto často přicházejí zkrátka.
7) Mravní dobro svobody svědomí a kritické sebezodpovědnosti osoby má přednost před veškerými ostatními dobry, ke kterým by měl příjemce být nucen. K dobru není možné člověka nutit.
8) Svědomité jednání samostatné subjektivity má přednost před pokusem předstírat „čistou“ objektivitu.
9) Čím je větší předvídané negativní působení, tím závažnější musí být důvod proto, aby zpráva byla přesto přinesena.
10) Ochrana soukromé sféry občana má přednost, před potřebou informace. Společné dobro má ale přednost pokud je k jeho ochraně skutečně nutné zveřejnění „tajemství“ ze soukromého života. Korupce a zločiny nemohou být na této úrovni mravně ospravedlňujícím důvodem pro zachování tajemství. Osobní tajemství, jehož zveřejněním je ohrožena identita a důstojnost člověka, nesmí být nikdy dotčeno. Od žurnalisty je, tváří v tvář mnoha informacím jež obdrží, zvláštním způsobem mravně požadována diskrétnost.
DOKUMENTY, NORMY, ZÁKONY
Listina práv a svobod (čl. 17) (součástí Ústavy ČR) - právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace
Deklarace principů novinářského chování - Mezinárodní federace novinářů (Bordeaux 25.-28.4. 1954), upravena 18. světovým kongresem MFN,(Helsingor (Dánsko) 2.-6.6. 1986)
Rezoluce 428 - Konzultativní shromáždění Rady Evropy (23.1. 1970). Obsahuje Deklaraci o prostředcích masové komunikace a lidských právech.
část A - Postavení a nezávislost tisku a jiných prostředků masové komunikace
odst. 4) - „nezávislost tisku a ostatních prostředků masové komunikace od státní kontroly se má stanovit zákonem. Jakékoli porušení této nezávislosti je oprávněné jedině prostřednictvím soudů a ne výkonnou mocí“.
části B - Opatření k zabezpečení zodpovědnosti tisku a jiných prostředků masové komunikace
Rezoluce 1003
Parlamentní shromáždění Rady Evropy (1.7.1993)
odst. 36 a . 38) věnované etice a samoregulaci v žurnalistice
Doporučení 1215
Federico Mayor: „etika informací je věcí profesionálů, pouze jich samých, a není věcí vládních autorit, národních nebo mezinárodních“.
Rezoluce č. 2 - Svoboda novinářů a lidská práva - konference ministrů Rady Evropy o masmediální politice(Praha 7.- 8. 1994)
7. zásada - „výkon novinářské profese nese s sebou ve skutečné demokracii celou řadu povinností. Mezi tyto povinnosti, které jsou již začleněny v mnoha profesionálních kodexech, patří:
a) respektování práva veřejnosti na přesné informace o faktech a událostech,
b) shromažďování informací čestnými prostředky,
c) prezentování čestných informací, komentářů a kritiky, při vyhýbání se neoprávněnému zasahování do soukromého života, pomlouváním a nepodloženým obviněním,
d) opravu jakékoli publikované nebo odvysílané informace, která se následně ukáže jako nepřesná....
8. zásada - „při vědomí odlišných a měnících se podmínek pro rozličná média by měli státní orgány omezit své zásahy do povinností uvedených v 7. zásadě a měli by uznávat, že všichni, kteří vykonávají novinářskou profesi, mají právo zavést si vlastní samoregulační normy – například ve formě kodexů chování, které uvádějí, jak možno jejich práva a svobody zesouladit s jinými právy, svobodami a zájmy, se kterými mohou přijít do konfliktu, a též s vědomím své zodpovědnosti“.
zák. č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích
zák. č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku … (tiskový zákon)
zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
5. Pedagogický rozměr médií – pojem a klasifikace tisku, rozhlasu, filmu a televize
TISK
Pojem:
2 základní významy tisku: úzký (period.vydávání a veřej. šíření,aktuální události z polit., společ.atd. života) a široký (objímající svým rozsahem také film, rozhlas a televizi).
Klasifikace tisku:
z pohledu na obsah (naučný, sportovní, senzační.. ), na dosah (sublokální, lokální, regionální, celostátní, mezinárodní), frekvence (deníky, časopisy, ročenky atd.), věk čtenářů (dětský, mládežnický a tisk pro dospělé (zde je bohatý tisk pro ženy a tisk „rodinný“), na vztah vydavatelů k závaznému aktuálnímu právu (oficiální , nelegální , konspirační , tisk vnucený okupantem , tisk subkultur)
Pedagogický rozměr:
- Umožňuje dialog čtenáře s autorem - odhalení určitých omylů, nepřesností - prováděná korektura textu rovněž vykazuje pedagogickou hodnotu - diskuse s dalšími osobami na téma prezentovaných textů
- Dvoustranný přesun informací - podchycení tvůrčí aktivity čtenářů - osobní rozvoj jednotlivce i společenství.
- Výchovná účinnost tisku plyne především z toho, že je důležitým faktorem výchovného prostředí (rodiny, školy). - morální problémy - větší pozornost v tisku než v jiných masmédiích - sugestivní popisování násilí, erotiky...
- Působení v kulturní vrstvě - formování především sociálních postojů. - uvedení do velkého dědictví kultury svého národa - aktivní podíl jednotlivce v kultuře přispívá k jeho duchovnímu rozvoji
FILM
Pojem:
3 základní významy: film jako fyzický předmět, film jako „filmový jev“ , který je reprodukcí zaznamenaného představení , film jako odvětví kultury spolu s celým komplexem rozličných procesů
B. W. Lewicki o filmu: "je to organizovaný soubor vizuálně akustických obrazů, slovních vět a zvukových systémů samostatné hodnoty, ...ukazující zvláštní výsek světa,...schopný vyvolat pocity analogické realitě a pocity specifické - estetické.“ Film spolutvoří masovou kulturu a dal základy civilizaci obrazu
Klasifikace:
z hlediska obsahu : fabulační (biografický, histrorický...), dokumentární, didaktický (populárně nauč., instruktážní...), poetický, reklamní, techniky tvorby filmu : hraný a animovaný, délky pásky dlouhometrážní (2-3tis.m), krátkometrážní (do 300m) , středometrážní, šířky pásky : panoramatický (70mm), normální (35mm), reportážní (16mm), amatérský (8mm)
Pedagogický rozměr:
5 základních cílů filmové výchovy (3 základní jsou tučně):
- nutnost formovat kritické postoje a prohlubovat znalosti o mechanismech filmu
- formování estetického vkusu - podmiňuje harmonický rozvoj osobnosti
- film má vliv na systém hodnot. Výchova filmových tvůrců musí vést k využívání hodnot estetických, duchovních, morálních a sociálních
- musí vést k pochopení jazyka filmu (formovat vizuální myšlení) - ulehčení orientace v oblasti nových technik a způsobů komunikace
- film je didaktickým prostředkem - použití při mediální výchově.
ROZHLAS
Pojem:
auditivní médium, přenáší na dálku obsahy prostřednictvím slova, hudby a přírodních zvuků, fonetický charakter
Klasifikace: z pohledu na způsob dodávání rozhlasového vysílání (rozhlas anténní, kabelový), techniky přenášení zvuků (rádia monofonní, stereofonní)
Pedagogický rozměr:
1. Pedagogický rozměr rozhlasu je zmnohonásoben jeho „všudepřítomností“.
2. velká možnost formování a utváření některých elementů osobnosti člověka, jako postojů, mínění, zájmů, zaujetí atd
3. vedle hudby emituje také řeč, která je nejdůležitějším prostředkem mezilidské komunikace - primát sluchu před zrakem.
4. nositelem vymezené politické propagandy a vlivů formujících sociální postoje (oficiální propaganda za komunismu)
TELEVIZE
Pojem:
termín se skládá z tele (daleko) a visio (vidění) - audiovizuální médium,
= tok vnímání ikonických představ (obrazů) symbolicky zastupujích empirickou skutečnost. Důležité funkce: dostatek informací, možnost intenzivní emocionální reakce, osvobození člověka od psychického napětí, uspokojuje psychické potřeby člověka.Odhaluje a současně nivelizuje elementy cizího charakteru = jev „osvojování neznámého“.
Klasifikace: z pohledu na techniku (lokální (klasická), kabelová, satelitní, kazetová (CD i DVD), digitální),
na cíl a obsahy (zábavná, osvětová, užitková), na techniku vysílání (přenos přímý, z filmové pásky),
na cíl, funkci a předmět (televize faktu (dokumentární, publicistická), televize umělecká (reportáž, divadelní představení, TV hry), z pohledu na typologii TV programů (mechanické programy (prostá projekce filmu), reprodukované programy (nezpracovaný přenos událostí), kreativní (TV inscenace, zábavné pořady...)
z pohledu na typologii TV programů založené na programových skupinách (fabulační filmy, divadlo, vážná hudba, hudebně estrádní pořady, kulturní publicistika, sportovní pořady, pořady pro děti a mládež...)
Pedagogický rozměr:
Výchova:
- didaktický pomocník při výuce
- domácí médium - důležitá role rodičů - nutnost eliminovat přemíru přijmu televize, doplňovat pořady živým slovem (slovo je eliminováno ve prospěch vnímání barevného, pohyblivého a sugestivního obrazu) - důležitá je aktivní spoluúčast při příjmu televize, v opačném případě se pouze upevňují spotřební postoje
- televize pozitivně ovlivňuje zájmy, záliby a vášně příjemců - dokáže je stimulovat, rozvíjet a zdokonalovat
aktivní poměr televize ke kultuře (popularizace kultury)
- problém morálního zla - násilí, pornografie, kriminalita - snadný přístup - šíření pochybných hodnot
příjem televize nevede pouze k přijetí informací, ale také k zaujetí stanovisek k emitovaným obsahům (díky emocionálnímu činiteli)
- realizace potřeby zábavy ovlivňuje osobnost člověka - společná účast na zábavě je nejlepším způsobem výchovy k ní ( zábava není cílem života, nemůže zastínit další závazky) - zábava musí být příležitostí k tvůrčí práci člověk na sobě
6. Zásady mediální výchovy – pojem, cíle, metody a prostředky, vliv médií na osobnost člověka, funkce postojů
Mediální výchova nabízí základní poznatky a dovednosti týkající se mediální komunikace a práce s médii. Média a komunikace představují velmi významný zdroj zkušeností, prožitků a poznatků. Média se stávají důležitým socializačním faktorem, mají vliv na chování jedince, na utváření životního stylu a na kvalitu života vůbec.
Mediální výchova má vybavit žáka základní úrovní mediální gramotnosti. Jedná se zejména o schopnost analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr.
- Kritické čtení a vnímání mediálního sdělení
- Interpretace vztahu mediálního sdělení a reality
- Fungování a vliv médií ve společnosti
- Tvorba mediálního sdělení
Cíle:
Teorie cílů a prostředků výchovy je základem pedagogiky.
- formování postojů: kriticismu, selekce, odolnosti vůči propagandě a tvůrčí aktivity; tyto postoje musí být formovány na základě příznivého poměru k masmédiím
- příjem masmédií musí být takový, aby vedl k plnému rozvoji osobnosti příjemce a vzrůstu jeho duchovní sféry
- formace aktivního poměru k masmédiím musí přispívat k eliminaci v nich obsažených negativních jevů a k jejich přeměně v nástroj pozitivního působení na příjemce
- probouzení a prohlubování citlivosti k předávání pravdy v masmédiích a formace postoje odporu vůči projevům její deformace
- výuka prohloubené nauky o masmédiích a o hlavních mechanismech jejich fungování.
Prostředky:
- velmi mnoho, specifické pro prostředí rodiny, školy, kolektivu
- V rodinném prostředí: rodinný dialog, společné sledování televize, společná četba knih, kontrola přístupu dítěte k médiím atd.
- Školní prostředí: nejvíce prostředků mediální výchovy - čítárna, knihovna, počítačová třída, fotolaboratoř, videostudio, atd. , schopna zaangažovat četné odborníky z oblasti masmédií
- V kolektivu: přednáška, beseda (například při setkání s rodiči), rekolekce, rovněž diskuse nad společně sledovaným filmem, setkání s novinářem. Další forma klasifikace prostředků mediální výchovy vychází z jednotlivých cílů této výchovy.
Metody:
- Metody výchovy se popisují jako konstantní způsob postupování vychovatele, vedoucí k získání požadovaných výsledků v osobnosti chovance. V mediální výchově se používají metody pedagogikou obecně přijímané a metody realizované v didaktice.
- I) metody osobního, situačního a sociálního vlivu, metody orientované na sebevýchovu atd.
- II) metody pohledové (analýza obrazu), praktické činnosti (například společná příprava výstavy uměleckých fotografií) a metody založené na slovu (například beseda) atd.
- III) metody specifické pro samotná masmédia. Jednou z těchto metod je pravidlo, používané v pedagogické praxi: „vidět, hodnotit, konat“.
· stále rostoucí vliv masmédií na člověka je dnes neoddiskutovatelnou skutečností
· kvantitativní, jako i kvalitativní rozvoj médií
· různé významy (kinománie a telemánie)
· „Vliv“ masmédií na osobnost znamená konečně výsledek působení publikovaných obsahů.
o Bezprostřední - celá sféra intelektuálních a emocionálních pocitů, které vznikají následkem příjmu publikovaných obsahů. Je to tedy stav radosti či smutku, odvahy nebo strachu, aktivity nebo trpné rezignace.
o Kumulativní - zásadně nepostřehnutelný, především v jeho jednotlivých fázích, hloubení-vrtání, jedna etapa činnosti „připravuje“ následující.
o Podvědomý - spočívá ve svérázné penetraci psychiky obsahy publikovanými v masmédiích. Neuvědomovány jedincem, projevují se teprve v konečném efektu, není v žádné své fázi uvědomován.
Role postojů ve výchově
Postoj je relativně trvalé, pozitivně nebo negativně zaujaté stanovisko člověka ke konkrétnímu předmětu (osobě, ideji, záležitosti, jevu atd.) angažující v něm intelekt, vůli, pocity a aktivitu. Na významnou roli postojů v životě jednotlivce, jak individuálním, tak i společenském, ukazují jejich základní funkce, čtyři funkce: přizpůsobivá (adaptabilní), obranná, expresivní (hodnoty) a poznávací.
· Přizpůsobivá - umožňuje, díky odpovídajícím pozitivním postojům, stupňovat vliv, který jedince rozvíjí, avšak přijímání negativních postojů může eliminovat vlivy dobré pro osobní rozvoj.
· Obranná - chrání člověka před situacemi, které by jej mohly vézt do nebezpečných frustrací a k prohloubení komplexů.
· Expresivní - jedinec vyjevuje svůj svět hodnot, exponujíc ty z nich, které pro něj mají největší význam, se strukturální hodnotou v čele. Ta se vždy nachází na hrotu pyramidy hodnot a má rozhodující vliv na chování jedince.
· Poznávací - komplementárním činitelem ve vztahu k expresívní funkci. Jestliže první z nich umožňuje poznávat okolní realitu, tak druhá umožňuje prožívání této reality.
Získat postoje společenství znamená ovládnout celé společenství.
